ŽIVOTOPIS

Když v předválečném sedmatřicátém roce v Olešné u Blanska přichází paní Daňkové na svět malý Ludva, jeho táta je už tak nemocný, že po šestnácti dnech umírá. O co těžší má Ludvík dětství, o to více miluje pohyb v přírodě. Na stráních kolem Blanska běhá, skáče, ale také hází. A to vším, co mu přijde pod ruku. Dokonce se o štěstí pokouší na lyžích, konkrétně v závodě sdruženém. Ale pak se jako začínající soustružník chápe disku, toho lehkoatletického. Věřte nevěřte, je mu už osmnáct...

Třebaže má podprůměrné podmínky a vojnu si odbývá jako psovod na rakouských hranicích, brzy na sebe začíná upozorňovat. Když se ale 27. dubna 1957 vrací z úspěšných závodů v Brně, motorka, kterou řídí jeho kamarád, se nekontrolované vznáší přes příkop a naráží na obrovský strom. Daněk má ošklivě zraněnou páteř, ale co je ještě horší, roztrženou ledvinu! Po pěti měsících ho doktoři pouštějí z nemocnice jako neschopného další vojenské služby a zdůrazňují: "Chlapče, na sport zapomeň. Buď rád, že můžeš chodit!"

Silné bolesti zad Ludvíka skutečně provázejí celý život, zvláště za špatného počasí. Přesto zase skáče přes kaluže. Promiňte, vlastně hází diskem a pod vedením trenérů Čiháka a Vrabela stále lépe a lépe. To už se ale píše rok 1964. Ve Vyškově 10. května dosahuje evropského rekordu 62,45 m a v Turnově 2. srpna i světového rekordu, když jeho náčiní dopadá na značku 64,55 m. V říjnu probíhají v Tokiu olympijské hry, Daněk je v čele finálového závodu od první série a ve čtvrté se ještě zlepšuje. V té poslední si však na staré časy vzpomíná už dvojnásobný vítěz z předchozích olympiád v Melbourne i v Římě Američan Oerter a znovu získává zlato. Na Daňka zbývá "pouze" stříbro...

O čtyři roky později na další olympiádě v México City Oerter svým čtvrtým triumfem za sebou dovršuje dodnes neuvěřitelnou olympijskou sérii a Daněk v soutěži, kterou provázejí krajně nepříznivé povětrnostní podmínky, končí na vynikajícím třetím stupínku. Je už uznávanou diskařskou legendou, ovšem na evropských šampionátech (připomeňme, že za Daňkovy éry se atletická mistrovství světa ještě nekonala) se mu nedaří. Při své premiéře na mistrovství Evropy 1962 v Bělehradě je devátý, v Budapešti 1966 za vytrvalého deště pátý a v Aténách 1969 čtvrtý. Všechno se ale v dobré obrací v Helsinkách 1971, kde se konečně stává mistrem Evropy.

Na olympiádě v Mnichově v roce 1972 prožívá svůj životní závod a získává olympijské zlato. Svou aktivní kariéru Ludvík Daněk uzavírá devátým místem na olympijských hrách 1976 v Montrealu a stává se trenérem

Bohužel, velmi brzy mu na zákeřnou chorobu umírá jeho milovaná manželka Jarka a on svým blízkým přátelům říká, že se podruhé neožení. Už kvůli synovi, jehož výchova není snadná. V devadesátých letech se pohybuje jako významný a velmi oblíbený sportovní funkcionář. Je místopředsedou Českého atletického svazu i předsedou Českého klubu olympioniků. Až do pondělí 16. listopadu 1998, kdy ho sousedé na jeho chalupě u Horní Bečvy, tedy na Valašsku, jehož kopce a lesy tolik miloval, nacházejí náhle a nečekaně zesnulého...

ÚSPĚCHY